DENÍČEK

4.6. Honzík včera nebyl venku z klece, protože bych se mu nemohla věnovat. Dnes se dožadoval vypuštění a tak byl venku celé odpoledne. V předešlých dnech dostal také nějaké nové hračky včetně nového velkého zvonku pro papoušky. Když zjistil, že ho nebudu drbat na hlavě, což miluje, rozhoupal zvonek a nechal si ho houpat nad hlavou, jako bych ho drbala. A pak znovu a znovu. Je to prostě komik a rozhodně lepší je pozorovat jak blbne, než sledovat seriál v televizi.

20.8. Tak jsem tu opět po dlouhé době, abych Vám povyprávěla o tom našem rošťákovi, kterému za pár dní bude už osm měsíců. Za tu dobu co jsem nenapsala o Honzíkovi ani řádek se toho přihodilo skutečně moc. Za prvé se nám pěkně rozpovídal – už pěkně zřetelně vyslovuje. Ještě vysvětlím proč jsem tak dlouho nic nenapsala. Blížila se dovolená a musela jsem dokončit spoustu práce, pak jsme odjeli a po dovolené opět práce, ale té bylo víc než jsem čekala, takže na psaní nebyl čas. Z dovolené jsem měla strach, protože jsem nevěděla jak ten můj závislák Honzík bude reagovat na dceru, která tu s ním bydlela. K mému překvapení bylo vše v pořádku. Přijeli jsme domů a Honzík byl ve stejném stavu jako když jsme odjížděli. Peříčka měl všechna, jen drápky mu trochu povyrostly, ale to jsme hezky jeden po druhém zvládli obrousit a ani u toho moc nevyváděl. Od dcery se prý nechal i drbat – mimochodem, drbat ho už opět mohu jen já, na ostatní syčí a křičí a naznačuje že kdyby chtěl, uklovne jim třeba celou ruku. Tak že je zase vše ve starých kolejích – prostě já mohu vše, ostatní nic, což mě mrzí. Ale co, je to prostě chlap. Když ale viděl dceru asi po týdnu, tak zavolal: AHÓÓÓJ?! Bylo to strašně legrační, jako by říkal dlouho jsem tě neviděl. Když vejdu do kanceláře, tak Honzík pozdraví „AHOJ HONZIKU“. Vlastně zdraví sám sebe, ale to on ještě asi neví. Přes den pokřikuje ČAU, AHOJ, HONZO, dokonce se mu podařilo vyloudit i MONČO a když jsem nereagovala, tak MONČOČO. Jinak vrže jako dveře, které jsem dosud nenamazala, štěká a kňučí jako naše Bára (pes) a naučil se taky vískat jako naše malá vnučka, která mu vískala pod okny o dovolené, takže když jsem seděla venku, koukala jsem kde je, než mi došlo že to je ten můj miláček. Taky jsem po dovolené konečně předělala kancelář, takže má Honzík pěkný prostor pro létání, ale vůbec toho nevyužívá, chvíli sedí na svém stromě a pak přelétne na mé rameno, kde vydrží trávit i několik hodin. Je to můj spolupracovník, tedy spíš otrava. Neustále se drbe, když pohnu hlavou tak na mě zavrčí, tahá mi vlasy a když chci dát něco do pusy a jemu se to nepodaří uklovnout, tak mi vleze až do pusy a vezme si to drze sám a ještě u toho dělá hm, hm, hm. Taky mi dává pusinky, ale když ji chci sama, majzne mě zobákem. Když se začne na rameni nudit, začne mě okusovat a sklánět hlavu, abych mu ji drbala. Občas taky dělá chudinku – to jako tak smutně a tiše píská a mručí a když je v kleci a já ho drbu, jemně pokašlává, jako že je nemocný, abych ho vzala ven. Ví co je zvoneček, který má v kleci. Když se ho zeptám: kde máš zvoneček? Jemně do něj strčí a když řeknu aby zazvonil, tak do něj drcne a zazvoní. Ostatně, když jsem mimo kancelář, zvoní a myslí si, že mě tím přivolá. Vlastně se mu vždycky ozvu. Je to takový malý vykuk. Když ho nechám na stromě a odejdu, tedy snažím se odejít, vždycky okamžitě letí za mnou, takže se musím vracet a uplácet ho dobrotami aby zůstal sedět. Stejně to ale nakonec zbaští a letí vymýšlet neplechy. Když nesedí na klice a nevolá HONZIKU, tak zaručeně sedí někde kde nemá a ozobává mi důležité dokumenty. Vždycky si vybere to nejdůležitější – včera si například hrál s mými brýlemi a nedávno mi rozcupoval kupní smlouvy, takže jsem měla práci navíc. Má na stromě spoustu hraček, které mu neustále obměňuji aby se nenudil, ale stejně ho víc zajímají papíry, a věci které leží okolo. Nenechávám ho často samotného, když vím že budu pryč víc jak 5 minut, musí do klece. To jsou vždycky souboje než ho tam dostanu a pak zvoní jak o život. No, snad se mi podařilo po té dlouhé době napsat vše, slibuji že se polepším a budu psát častěji. Honzík mi sedí na rameni a pozoruje jak ťukám do klávesnice, takže ho budu chvíli prosit aby šel do klece a půjdeme oba spát.

25.8. Honzík dostal před pár dny novou houpačku, kterou jsem zavěsila nad jeho strom. Netušila jsem že se jí bude bát, když jsem ho na ní chtěla posadit, ulétnul, tak jsem to zkusila znovu a klovnul mě tak, že jsem to už raději nezkoušela. Nakonec po dvou dnech pozorování se na ni nechal posadit, ale ne zadarmo. Musela jsem mu dát jablíčko a když ho snědl, odhupkal zpátky na strom a pak pochopitelně na mně. Taky dostal nad strom kovové kroužky, kde na jednom konci je zrcátko (pochopitelně plechové aby se nemohl poranit), které ho moc nezajímá a na druhém konci je zvonek. Nejprve zkoumal zda bude možné zvonek rozebrat a když zjistil že je pevný, vyzkoušel jak zvoní. Teď už může zvonit stále a taky se to už pořádně naučil. Do zvonku už nedrcá, pěkně ho chytne do zobáku a zvoní, až se mu otřásá celé tělíčko. Taky je v poslední době pěkně drzý. Sedí mi na rameni když pracuji a kouká co by provedl. Pak nenápadně začne slézat níž, až je najednou na stole a začne úřadovat. Jak chytne nějaký papír, už ho nepustí a když se mi ho podaří mu sebrat, nikdy už nemá stejnou fazonu. Vzal mi už dokonce i propisku. Dala jsem mu tedy na zem i papír a koukal do něj, jako by četl, ale propisku nedal ze zobáku. A jak dopadla? Pochopitelně je nepoužitelná jako vše co si Honzík půjčí. Jinak papoušci jsou jako lidé – praváci a leváci. Náš Honzík je levák, vše drží levou nožičkou a má ji také pěkně žlutou, takovou jako upracovanou. Jinak zatím se nic nového nenaučil, ale začal si něco pro sebe povídat. Až rozluštím co to je, budu Vás informovat, zatím to zní tak nějak čínsky.

26.8. Dnes měl Honzík nějaký divný trus. Už jsem hledala v odborné literatuře čím by to mohlo být, ale nakonec mi došlo, že dostal jeřabiny a proto byla barva taková načervenalá. Spravili jsme to vařenou kukuřicí a piškoty. Taky začal vyluzovat takové skřípavé zvuky a můžu říct, že mi to pěkně drásá uši. Možná když zjistí že si toho nevšímám, přestane sám, protože domluvy nepomáhají. Taky jsem mu na jeho pozdrav „ahoj Honziků“ začala odpovídat „ahoj Mončo“. Doufám že brzy bude zdravit mě a ne sám sebe. V poledne předvedl vše co umí. Byla jsem překvapena jaké zvuky dokáže vyloudit a netušila jsem že ví jak píská píšťalka, ani nevím kde to slyšel, ale rozhodně mu to jde dobře. Je to prostě můj šikula!

16.9. Tak jsem tu opět, abych poreferovala o tom mém rošťákovi. Honzík se pěkně rozpovídal, nejvíc mu to jde po ránu a když telefonuji, občas musím odejít. Taky se pěkně předvádí když mám v kanceláři zákazníky, to nejdřív povídá, pak píská a nakonec se pověsí za nohu na zvonek a vřeští. Ačkoliv mu říkám Honziku, nebo Honzo, zřejmě mu někdo řekl Honzíčku, jemu se to zalíbilo a neustále to opakuje. Ze začátku to „Č“ spíš vypískl, ale už se to naučil a jde mu to dokonale. Kromě toho co jsem již psala říká: „halo, čau, jo? co co co“, někdy se zasměje, taky vypráví, jako by se s někým bavil a občas mluví trochu Španělsky, ale to já neumím, takže mu nerozumím. Naučil se pískat jako uličník, sousedi, kteří nevědí že máme papouška se asi diví co to od nás vychází za skřeky. Taky mu zase povyrostly drápky, tak jsem mu je chtěla obrousit, ale evidentně se mu to nelíbilo, utíkal a když jsem si ho držela, snažil se mě i klovnout. Pak seděl na stromě a dělal uraženého. Když jsem k němu přišla, načepýřil se a syčel na mě. Čekala jsem že přilétne na mé rameno, ale nestalo se tak. Asi po dvou hodinách se rozlétl, ale narazil do dveří, takže skončil na zemi. Nastavila jsem mu ruku a kupodivu na ni vylezl a vyšplhal se mi na rameno, kde zůstal celý večer. A jakoby byl se mi chtěl omluvit, pořád na mě mlaskal, říkal jo? a pusinkoval mě. Lezl mi až do pusy a olizoval mi krk. No a drápky jsem mu dodnes neobrousila, takže jsem občas pěkně poškrábaná. Musím vymyslet jak na to abych mu neublížila a hlavně abych ho zase neurazila. Dostal kamaráda, kterého má na stromě. Samozřejmě není živý, je z nějaké tvrdé hmoty a nijak moc spolu nekamarádí. Ale už mu Honza dával i pusinky, přičemž jsem ho vyfotila, takže to uvidíte v galerii. Také si zvykl na zrcátko, které dostal minule. Vyleze si po laně nahoru, prohlíží se a kecá. Někdy má den, že se chová jako záškodník. Nejen že mě štípne, ale dělá nálety a shodí při tom vše, co mu stojí v cestě. Dokonce mi přeštípl řetízek. Je to lotr.

3.10. Ten můj opeřenec se poslední dobou dost rozpovídal, už ho asi omrzelo že mu na jeho pozdrav „ahoj Honziku“ odpovídám ahoj Mončo a začal na mě sám volat mým jménem. Taky říká pusinku a ví co to znamená, protože když mi sedí na rameni, tak mi leze do pusy a říká u toho: Mončo, pusinku. Musela jsem mu z klece vzít zvonek, protože se na něj začal věšet a při tom zvonění řval jako pavián, což se mu zřejmě zalíbilo natolik, že to praktikoval i několikrát denně a převážně v době, kdy jsem měla v kanceláři zákazníky. Teď má zvonek pouze na stromě a už se o něj zase jen drbe na hlavě, nebo když mu řeknu aby zazvonil, rozhoupe ho. Nedávno měl špatný den. Neustále na mě útočil, slézal mi po ruce k počítači kde kradl co viděl a samozřejmě i ničil, když jsem ho dala na strom, tak dělal nálety a shazoval ze zdi obrázky, až naboural tak, že spadl a musel do klece. Včera měl zase naopak mazlivý den. Pořád mě olizoval a chtěl drbat, když jsem přestala, šťouchal do mě a snažil se o pozornost. Buď je v pubertě, nebo je to jen náladový chlap. No, chlap, dnes mu je devět měsíců, tak že to spíš bude ta puberta.

12.12. Konečně jsem se dostala k tomu, abych Vám sdělila co je nového a co nového se ten můj miláček naučil. Omlouvám se tímto všem „čtenářům“ za tak dlouhou časovou prodlevu, ale vzhledem k pracovním povinnostem, i tomu, že jsme tak trochu rekonstruovali naše obydlí a nakonec hlavně díky tomu, že se mi sesypal PC a s ním jsem přišla o vše, tedy i o rozepsaný deníček, jistě chápete, že jsem nemohla povídání o Honzíkovi aktualizovat. Teď už by mělo být vše v pořádku. Honzík se za tu dobu naučil spoustu nového. Začnu asi tím, že jsem si do auta nechala namontovat alarm a když auto zamykám, nebo odemykám, tento pípne. Než jsem však zjistila že mi nikdo auto neodemyká, chodila jsem se často přesvědčit, zda je zamčené. On se totiž Honza dost rychle naučil dvakrát pípnout, přesně tak, jako když se auto odemkne. Bohužel, nenaučil se ho zamykat, čímž tak trochu přispěl i k tomu, že mám od neustálého běhání k autu lepší „kondičku“. Je hrozně učenlivý a je pravda, že ho nikdo učit nemusí. Když jsme prováděli rekonstrukci domu, já jsem škrábala, bílila, malovala a neustále uklízela, tak že jsem pochopitelně na Honzu neměla moc času. Taky se nám pod nohama stále motal náš pejsek, tedy vlastně fenka Bára, za což jsme jí často nadávali. No a jednoho dne jsem se vrátila domů a v chodbě, která sousedí s kanceláří kde je Honza slyším: Báro, Baruno! Kouknu do kanceláře a Bára leží na svém místě, otevřu tedy dveře ven, že se manžela zeptám proč jí nadává když tu spokojeně leží a slyším z kanceláře, jak jí Honza zase nadává. Koukala jsem na ně jak blázen. Ona už stála u klece a Honza vydával takové zvuky, jako kdyby se smál. Ze začátku totiž když jí volal, tak k němu přiběhla, teď ho už ignoruje a leží spokojeně dál, ale občas k němu na zavolání přiběhne. Když někdo vejde do kanceláře a nevšimne si ho, tak pronese: „AHÓJ?!“ Zní to jako kdyby říkal: Ty mě nevidíš??? No a když mi volá někdo známý a já ho pozdravím ahoj, tak se za mnou ozve: „ČAU, ČAU“. Je to prostě komediant. Teď si tu právě povídá a mimo jiného říkal: „ahoj kluku“. To nevím kde vzal, tak mu neříkáme a vzápětí pronesl další novinku: „CHCEŠ OŘÍŠEK?“. Až jsem se musela smát a taky jsem mu hned jeden oříšek dala. Než jsem promazala panty u dveří, naučil se vrzat, tak že když odcházím z kanceláře, málokdy zapomene vrznout. Už jsem ho slyšela i z kuchyně jak vydává zvuk mikrovlnné trouby a umí ještě spoustu dalších zvuků. Vzhledem k tomu, že je tak chytrý, stačí mu jen jednou slyšet něco nového a když se mu to líbí, okamžitě si to zapamatuje. To je také případ mé nedělní návštěvy. Přijela k nám na návštěvu známá a dala si auto na zahradu. Manžel přišel, že by s ním potřeboval popojet, tak mu dala klíče a instrukce jak zase auto zamknout, protože tam spal její jezevčík. Nevěděla, že můj muž je technicky méně nadaný a že se mu takovéhle věci musí ukázat názorně. Tímto nechci říct že by byl hloupý, ale na určité věci má prostě mně, tak že se jen nesnaží. Manžel si tedy popojel kam potřeboval a auto dálkovým ovladačem zase zamkl. Když jsem slyšela, že centrál pípnul jednou, čímž se pochopitelně sepnulo prostorové čidlo, věděla jsem že bude zle a hned jsem se šla podívat, ale pozdě. Jezevčík se zřejmě zvedl, aby se podíval kdo že ho to budil a auto spustilo alarm. Okamžitě jsme ho vypnuli a zamkli znovu. Vše bylo v pořádku a od té doby už alarm nehoukal. Včera večer, tedy den po této události se spustil alarm u mého vozu. Jdu tedy na zahradu, abych se podívala co se děje a nedělo se nic. Jen alarm spustil znovu a k mému překvapení ne ze zahrady, ale z kanceláře. Ono Honzíkovi stačilo jednou slyšet, aby mě pak takhle honil. Je to šikulka, jestli to takhle bude pokračovat, podaří se mi jeho zásluhou shodit i nadbytečné kilogramy. Za nedlouho mu bude rok a věřím že si i sám popřeje k narozeninám.

31.5.2007

Dobrý den přeji všem kteří zůstali věrni tomuto deníčku i přesto, že sem za půl roku nebylo připsáno ani slovíčko. Jsem skutečně časově dost zaneprázdněna a tak když mám volnou chvíli, věnuji ji raději tomu malému opeřenému šedivému lumpovi, který se toho za tu dobu naučil skutečně moc nového. Už nesedí v kleci a nepozoruje mě s tím, že občas prohodí nějaké slovíčko, případně kratší větu. Teď celý den zobák nezavře a někdy mě z něho skutečně bolí hlava. Začala jsem ho učit šeptat, naštěstí je tak učenlivý, že mu to jde docela dobře, ale raději se vyjadřuje hlasitějším způsobem. Koupila jsem si skutečně nadaného papouška. Myslela jsem že by se třeba i mohl naučit psát na počítači a deníček si dopisovat sám. Sám by psal jak mě někdy přivádí k šílenství jeho výroky, hlavně když telefonuji. Občas musím vzít telefon, kalendář, tužku….. prostě vše co potřebuji k vyřízení při telefonu a odejít z kanceláře, abych se domluvila se zákazníkem. Někdy stačí strčit mu jen piškot, než ho schroupe, podaří se mi hovor ukončit, ale když je to na delší dobu, raději mizím. Psát se tedy nenaučil a telefonování, které mu jde výborně mu nesvěřím. Už se ani nestydí když přijde někdo cizí, klidně se s ním baví. A teď vám budu vyprávět co nového se naučil, i když toho spoustu asi zapomenu. Ono mu totiž stačí něco slyšet a vůbec se mu to nemusí opakovat, tak že kdybych chtěla psát to, co mi zrovna povídá za zády, musela bych používat nějaký těsnopis abych stíhala. Nenaučil se samozřejmě jen nová slova, ale i zvuky. Začalo jaro, venku začali zpívat ptáčci a milý Honzík se k nim hned přidal. Z krásného zpěvu kosa a cvrlikání vrabců však učinil nedefinovatelný zpěv všeho ptactva dohromady a ještě k tomu přidal na hlasitosti, snad aby ho ti čimčaráni venku dobře slyšeli. Manžel dostal kašel a Honza kašle celý den, tak že kdo slyší neustále kašlat manžela, posílá ho k doktorovi, protože si samozřejmě myslí že je to on. Taky jsem tu měla truhláře, který přitloukal vzduchovou pistolí lišty k palubkám a to přímo v kanceláři. Co myslíte, že jsem poslouchala následující celý týden? A vůbec to nebylo příjemné, moje migréna dostala pěkně zabrat. Manžel má na zahradě svou živnost. Tedy ne přímo na zahradě, ale má bazar s použitým zbožím a okna z mé kanceláře jsou přímo proti. Má tam pomocníka, který se jmenuje Miloš a ta opeřená potvora na něj celý den řve „MILOŠÍÍÍÍÍÍ“ . Opravdu si ti dva spolu moc rozumí, pod okny kanceláře máme totiž lavici a stůl a když si tam dávají svačinu, nebo kafe, povídají si ti dva. Tak například Miloš zavolá: Honzíku. A Honza okamžitě odpoví: „MILOŠI“ pak třeba přidá: „CHCEŠ PUSINKU? CHCEŠ OŘÍŠEK? CHCEŠ PODRBAT HLAVIČKU?“ A když Miloš zase zmizí z jeho doslechu, volá ho. Taky se naučil říkat: POMÁHEJ PÁNBŮH. Samozřejmě to slyšel a tak to začal říkat, no a každý mu odpovídal: dejž to pánbůh… No a už říká i tohle. Někdy má jak říkám pobožný den a mele to pořád do kola. Taky říká ČEST PRÁCI. Snaží se mluvit i mým hlasem, ale zní to hrozně, jako když chlap se pokouší mluvit jako žena. Říká mi: „ CO MI DÁŠ? PUSINKU“ a ještě zamlaská. Pusinky má rád, nejraději by mi je dával pořád. Volá na mě „MONČO, MONIČKO, MONIKO……“ . Taky si hraje na telefonní ústřednu. Zazvoní si jako telefon a řekne: NO, PROSIM? A pak už jako by telefonoval: HALO? JO, NO, CO? TAK JO, NO, TAK ČAU ČAU…“ Je to hrozný komediant, když zazvoní někomu telefon, hned z něj vyleze: NO, PROSIM?  Na Báru (pes) volá celý den, ale ona ho už většinou ignoruje. Občas na ní zle zavolá: BARUNO MÍSTO, nebo zase naopak mile: BÁRO, HOPINKY, BÁRO POJĎ DOMŮ, PAPÁNÍ, BARUNKO….. Už ví co jdu udělat, když šahám vedle klece, už ví že jsou tam piškoty a oříšky, tak jakmile tam sáhnu, sám řekne podle toho co chce: CHCEŠ PIŠKOTEK? Nebo CHCEŠ OŘÍŠEK?  Taky mu myji vodou zobák, protože je to čuně a tak si sám řekne: UMEJEME ZOBÁČEK, ZOBÁČEK. Jinak se vody bojí, nemá ji rád, když ho stříkám rozprašovačem, nejraději by mě sežral a tuhle byl s klecí venku a začalo pršet. Než jsme ho stačili schovat, vyváděl jako když ho na nože berou. Někdy mu vynadám a on se tomu směje, jako nějaká baba. Taky sedí, povídá si, jako by se s někým bavil, a vydrží tak klábosit i půl hodiny. Rozumět mu je jen polovina a intonuje při tom…… Ví co je zvoneček. Když mu řeknu zazvoň, tak zazvoní. No je to sranda. Říká DOBRÉ RÁNO, ale říká to i večer. Taky říká DOBROU. Je s ním legrace, manžel zrovna teď sedí venku a telefonuje a Honza se samozřejmě přidal. J Sice na něj někdy nadávám, ale je to můj miláček, nedala bych ho ani za nic. Chci sem přidat jeho povídání, ale musím to technicky ještě doladit, tak se těšte. Už musím končit, těch slov co umí je moc, ale slibuji, že jich spoustu uslyšíte a že se budu snažit zase brzy něco napsat.