DENÍČEK
1 2
4.6. Honzík
včera nebyl venku z klece, protože bych se mu nemohla věnovat. Dnes se
dožadoval vypuštění a tak byl venku celé odpoledne. V předešlých dnech dostal
také nějaké nové hračky včetně nového velkého zvonku pro papoušky. Když
zjistil, že ho nebudu drbat na hlavě, což miluje, rozhoupal zvonek a nechal si
ho houpat nad hlavou, jako bych ho drbala. A pak znovu a znovu. Je to prostě
komik a rozhodně lepší je pozorovat jak blbne, než sledovat seriál v televizi.
20.8. Tak jsem
tu opět po dlouhé době, abych Vám povyprávěla o tom našem rošťákovi, kterému za
pár dní bude už osm měsíců. Za tu dobu co jsem nenapsala o Honzíkovi ani řádek
se toho přihodilo skutečně moc. Za prvé se nám pěkně rozpovídal – už pěkně
zřetelně vyslovuje. Ještě vysvětlím proč jsem tak dlouho nic nenapsala. Blížila
se dovolená a musela jsem dokončit spoustu práce, pak jsme odjeli a po dovolené
opět práce, ale té bylo víc než jsem čekala, takže na psaní nebyl čas.
Z dovolené jsem měla strach, protože jsem nevěděla jak ten můj závislák
Honzík bude reagovat na dceru, která tu s ním bydlela. K mému
překvapení bylo vše v pořádku. Přijeli jsme domů a Honzík byl ve stejném
stavu jako když jsme odjížděli. Peříčka měl všechna, jen drápky mu trochu povyrostly,
ale to jsme hezky jeden po druhém zvládli obrousit a ani u toho moc nevyváděl.
Od dcery se prý nechal i drbat – mimochodem, drbat ho už opět mohu jen já, na
ostatní syčí a křičí a naznačuje že kdyby chtěl, uklovne jim třeba celou ruku.
Tak že je zase vše ve starých kolejích – prostě já mohu vše, ostatní nic, což
mě mrzí. Ale co, je to prostě chlap. Když ale viděl dceru asi po týdnu, tak
zavolal: AHÓÓÓJ?! Bylo to strašně legrační, jako by říkal dlouho jsem tě
neviděl. Když vejdu do kanceláře, tak Honzík pozdraví „AHOJ HONZIKU“. Vlastně
zdraví sám sebe, ale to on ještě asi neví. Přes den pokřikuje ČAU, AHOJ, HONZO,
dokonce se mu podařilo vyloudit i MONČO a když jsem nereagovala, tak MONČOČO.
Jinak vrže jako dveře, které jsem dosud nenamazala, štěká a kňučí jako naše Bára
(pes) a naučil se taky vískat jako naše malá vnučka, která mu vískala pod okny
o dovolené, takže když jsem seděla venku, koukala jsem kde je, než mi došlo že
to je ten můj miláček. Taky jsem po dovolené konečně předělala kancelář, takže
má Honzík pěkný prostor pro létání, ale vůbec toho nevyužívá, chvíli sedí na
svém stromě a pak přelétne na mé rameno, kde vydrží trávit i několik hodin. Je
to můj spolupracovník, tedy spíš otrava. Neustále se drbe, když pohnu hlavou
tak na mě zavrčí, tahá mi vlasy a když chci dát něco do pusy a jemu se to
nepodaří uklovnout, tak mi vleze až do pusy a vezme si to drze sám a ještě u
toho dělá hm, hm, hm. Taky mi dává pusinky, ale když ji chci sama, majzne mě
zobákem. Když se začne na rameni nudit, začne mě okusovat a sklánět hlavu,
abych mu ji drbala. Občas taky dělá chudinku – to jako tak smutně a tiše píská
a mručí a když je v kleci a já ho drbu, jemně pokašlává, jako že je
nemocný, abych ho vzala ven. Ví co je zvoneček, který má v kleci. Když se
ho zeptám: kde máš zvoneček? Jemně do něj strčí a když řeknu aby zazvonil, tak
do něj drcne a zazvoní. Ostatně, když jsem mimo kancelář, zvoní a myslí si, že
mě tím přivolá. Vlastně se mu vždycky ozvu. Je to takový malý vykuk. Když ho
nechám na stromě a odejdu, tedy snažím se odejít, vždycky okamžitě letí za
mnou, takže se musím vracet a uplácet ho dobrotami aby zůstal sedět. Stejně to
ale nakonec zbaští a letí vymýšlet neplechy. Když nesedí na klice a nevolá
HONZIKU, tak zaručeně sedí někde kde nemá a ozobává mi důležité dokumenty. Vždycky
si vybere to nejdůležitější – včera si například hrál s mými brýlemi a
nedávno mi rozcupoval kupní smlouvy, takže jsem měla práci navíc. Má na stromě
spoustu hraček, které mu neustále obměňuji aby se nenudil, ale stejně ho víc
zajímají papíry, a věci které leží okolo. Nenechávám ho často samotného, když
vím že budu pryč víc jak 5 minut, musí do klece. To jsou vždycky souboje než ho
tam dostanu a pak zvoní jak o život. No, snad se mi podařilo po té dlouhé době
napsat vše, slibuji že se polepším a budu psát častěji. Honzík mi sedí na
rameni a pozoruje jak ťukám do klávesnice, takže ho budu chvíli prosit aby šel
do klece a půjdeme oba spát.
25.8. Honzík
dostal před pár dny novou houpačku, kterou jsem zavěsila nad jeho strom.
Netušila jsem že se jí bude bát, když jsem ho na ní chtěla posadit, ulétnul,
tak jsem to zkusila znovu a klovnul mě tak, že jsem to už raději nezkoušela.
Nakonec po dvou dnech pozorování se na ni nechal posadit, ale ne zadarmo.
Musela jsem mu dát jablíčko a když ho snědl, odhupkal zpátky na strom a pak
pochopitelně na mně. Taky dostal nad strom kovové kroužky, kde na jednom konci
je zrcátko (pochopitelně plechové aby se nemohl poranit), které ho moc nezajímá
a na druhém konci je zvonek. Nejprve zkoumal zda bude možné zvonek rozebrat a
když zjistil že je pevný, vyzkoušel jak zvoní. Teď už může zvonit stále a taky
se to už pořádně naučil. Do zvonku už nedrcá, pěkně ho chytne do zobáku a
zvoní, až se mu otřásá celé tělíčko. Taky je v poslední době pěkně drzý.
Sedí mi na rameni když pracuji a kouká co by provedl. Pak nenápadně začne
slézat níž, až je najednou na stole a začne úřadovat. Jak chytne nějaký papír,
už ho nepustí a když se mi ho podaří mu sebrat, nikdy už nemá stejnou fazonu.
Vzal mi už dokonce i propisku. Dala jsem mu tedy na zem i papír a koukal do
něj, jako by četl, ale propisku nedal ze zobáku. A jak dopadla? Pochopitelně je
nepoužitelná jako vše co si Honzík půjčí. Jinak papoušci jsou jako lidé –
praváci a leváci. Náš Honzík je levák, vše drží levou nožičkou a má ji také pěkně
žlutou, takovou jako upracovanou. Jinak zatím se nic nového nenaučil, ale začal
si něco pro sebe povídat. Až rozluštím co to je, budu Vás informovat, zatím to
zní tak nějak čínsky.
26.8. Dnes měl
Honzík nějaký divný trus. Už jsem hledala v odborné literatuře čím by to
mohlo být, ale nakonec mi došlo, že dostal jeřabiny a proto byla barva taková
načervenalá. Spravili jsme to vařenou kukuřicí a piškoty. Taky začal vyluzovat
takové skřípavé zvuky a můžu říct, že mi to pěkně drásá uši. Možná když zjistí
že si toho nevšímám, přestane sám, protože domluvy nepomáhají. Taky jsem mu na
jeho pozdrav „ahoj Honziků“ začala odpovídat „ahoj Mončo“. Doufám že brzy bude
zdravit mě a ne sám sebe. V poledne předvedl vše co umí. Byla jsem
překvapena jaké zvuky dokáže vyloudit a netušila jsem že ví jak píská píšťalka,
ani nevím kde to slyšel, ale rozhodně mu to jde dobře. Je to prostě můj šikula!
16.9. Tak jsem
tu opět, abych poreferovala o tom mém rošťákovi. Honzík se pěkně rozpovídal,
nejvíc mu to jde po ránu a když telefonuji, občas musím odejít. Taky se pěkně
předvádí když mám v kanceláři zákazníky, to nejdřív povídá, pak píská a
nakonec se pověsí za nohu na zvonek a vřeští. Ačkoliv mu říkám Honziku, nebo Honzo, zřejmě mu někdo řekl Honzíčku, jemu se
to zalíbilo a neustále to opakuje. Ze začátku to „Č“ spíš vypískl, ale už se to
naučil a jde mu to dokonale. Kromě toho co jsem již psala říká: „halo, čau, jo?
co co co“, někdy se
zasměje, taky vypráví, jako by se s někým bavil a občas mluví trochu
Španělsky, ale to já neumím, takže mu nerozumím. Naučil se pískat jako uličník,
sousedi, kteří nevědí že máme papouška se asi diví co to od nás vychází za
skřeky. Taky mu zase povyrostly drápky, tak jsem mu je chtěla obrousit, ale
evidentně se mu to nelíbilo, utíkal a když jsem si ho držela, snažil se mě i
klovnout. Pak seděl na stromě a dělal uraženého. Když jsem k němu přišla,
načepýřil se a syčel na mě. Čekala jsem že přilétne na mé rameno, ale nestalo
se tak. Asi po dvou hodinách se rozlétl, ale narazil do dveří, takže skončil na
zemi. Nastavila jsem mu ruku a kupodivu na ni vylezl a vyšplhal se mi na
rameno, kde zůstal celý večer. A jakoby byl se mi chtěl omluvit, pořád na mě
mlaskal, říkal jo? a pusinkoval mě. Lezl mi až do pusy a olizoval mi krk. No a
drápky jsem mu dodnes neobrousila, takže jsem občas pěkně poškrábaná. Musím
vymyslet jak na to abych mu neublížila a hlavně abych ho zase neurazila. Dostal
kamaráda, kterého má na stromě. Samozřejmě není živý, je z nějaké tvrdé
hmoty a nijak moc spolu nekamarádí. Ale už mu Honza dával i pusinky, přičemž
jsem ho vyfotila, takže to uvidíte v galerii. Také si zvykl na zrcátko,
které dostal minule. Vyleze si po laně nahoru, prohlíží se a kecá. Někdy má
den, že se chová jako záškodník. Nejen že mě štípne, ale dělá nálety a shodí při
tom vše, co mu stojí v cestě. Dokonce mi přeštípl řetízek. Je to lotr.
3.10. Ten můj
opeřenec se poslední dobou dost rozpovídal, už ho asi omrzelo že mu na jeho
pozdrav „ahoj Honziku“ odpovídám ahoj Mončo a začal
na mě sám volat mým jménem. Taky říká pusinku a ví co to znamená, protože když
mi sedí na rameni, tak mi leze do pusy a říká u toho: Mončo, pusinku. Musela
jsem mu z klece vzít zvonek, protože se na něj začal věšet a při tom
zvonění řval jako pavián, což se mu zřejmě zalíbilo natolik, že to praktikoval
i několikrát denně a převážně v době, kdy jsem měla v kanceláři
zákazníky. Teď má zvonek pouze na stromě a už se o něj zase jen drbe na hlavě,
nebo když mu řeknu aby zazvonil, rozhoupe ho. Nedávno měl špatný den. Neustále
na mě útočil, slézal mi po ruce k počítači kde kradl co viděl a samozřejmě
i ničil, když jsem ho dala na strom, tak dělal nálety a shazoval ze zdi
obrázky, až naboural tak, že spadl a musel do klece. Včera měl zase naopak
mazlivý den. Pořád mě olizoval a chtěl drbat, když jsem přestala, šťouchal do
mě a snažil se o pozornost. Buď je v pubertě, nebo je to jen náladový
chlap. No, chlap, dnes mu je devět měsíců, tak že to spíš bude ta puberta.
12.12. Konečně
jsem se dostala k tomu, abych Vám sdělila co je nového a co nového se ten
můj miláček naučil. Omlouvám se tímto všem „čtenářům“ za tak dlouhou časovou
prodlevu, ale vzhledem k pracovním povinnostem, i tomu, že jsme tak trochu
rekonstruovali naše obydlí a nakonec hlavně díky tomu, že se mi sesypal PC a
s ním jsem přišla o vše, tedy i o rozepsaný deníček, jistě chápete, že
jsem nemohla povídání o Honzíkovi aktualizovat. Teď už by mělo být vše
v pořádku. Honzík se za tu dobu naučil spoustu nového. Začnu asi tím, že
jsem si do auta nechala namontovat alarm a když auto zamykám, nebo odemykám,
tento pípne. Než jsem však zjistila že mi nikdo auto neodemyká, chodila jsem se
často přesvědčit, zda je zamčené. On se totiž Honza dost rychle naučil dvakrát
pípnout, přesně tak, jako když se auto odemkne. Bohužel, nenaučil se ho
zamykat, čímž tak trochu přispěl i k tomu, že mám od neustálého běhání
k autu lepší „kondičku“. Je hrozně učenlivý a je pravda, že ho nikdo učit
nemusí. Když jsme prováděli rekonstrukci domu, já jsem škrábala, bílila,
malovala a neustále uklízela, tak že jsem pochopitelně na Honzu neměla moc
času. Taky se nám pod nohama stále motal náš pejsek, tedy vlastně fenka Bára,
za což jsme jí často nadávali. No a jednoho dne jsem se vrátila domů a
v chodbě, která sousedí s kanceláří kde je Honza slyším: Báro,
Baruno! Kouknu do kanceláře a Bára leží na svém místě, otevřu tedy dveře ven,
že se manžela zeptám proč jí nadává když tu spokojeně leží a slyším
z kanceláře, jak jí Honza zase nadává. Koukala jsem na ně jak blázen. Ona
už stála u klece a Honza vydával takové zvuky, jako kdyby se smál. Ze začátku
totiž když jí volal, tak k němu přiběhla, teď ho už ignoruje a leží
spokojeně dál, ale občas k němu na zavolání přiběhne. Když někdo vejde do
kanceláře a nevšimne si ho, tak pronese: „AHÓJ?!“ Zní to jako kdyby říkal: Ty
mě nevidíš??? No a když mi volá někdo známý a já ho pozdravím ahoj, tak se za
mnou ozve: „ČAU, ČAU“. Je to prostě komediant. Teď si tu právě povídá a mimo
jiného říkal: „ahoj kluku“. To nevím kde vzal, tak mu neříkáme a vzápětí
pronesl další novinku: „CHCEŠ OŘÍŠEK?“. Až jsem se musela smát a taky jsem mu
hned jeden oříšek dala. Než jsem promazala panty u dveří, naučil se vrzat, tak
že když odcházím z kanceláře, málokdy zapomene vrznout. Už jsem ho slyšela
i z kuchyně jak vydává zvuk mikrovlnné trouby a umí ještě spoustu dalších
zvuků. Vzhledem k tomu, že je tak chytrý, stačí mu jen jednou slyšet něco
nového a když se mu to líbí, okamžitě si to zapamatuje. To je také případ mé
nedělní návštěvy. Přijela k nám na návštěvu známá a dala si auto na
zahradu. Manžel přišel, že by s ním potřeboval popojet, tak mu dala klíče
a instrukce jak zase auto zamknout, protože tam spal její jezevčík. Nevěděla,
že můj muž je technicky méně nadaný a že se mu takovéhle věci musí ukázat
názorně. Tímto nechci říct že by byl hloupý, ale na určité věci má prostě mně,
tak že se jen nesnaží. Manžel si tedy popojel kam potřeboval a auto dálkovým
ovladačem zase zamkl. Když jsem slyšela, že centrál pípnul jednou, čímž se
pochopitelně sepnulo prostorové čidlo, věděla jsem že bude zle a hned jsem se
šla podívat, ale pozdě. Jezevčík se zřejmě zvedl, aby se podíval kdo že ho to
budil a auto spustilo alarm. Okamžitě jsme ho vypnuli a zamkli znovu. Vše bylo
v pořádku a od té doby už alarm nehoukal. Včera večer, tedy den po této
události se spustil alarm u mého vozu. Jdu tedy na zahradu, abych se podívala
co se děje a nedělo se nic. Jen alarm spustil znovu a k mému překvapení ne
ze zahrady, ale z kanceláře. Ono Honzíkovi stačilo jednou slyšet, aby mě
pak takhle honil. Je to šikulka, jestli to takhle bude pokračovat, podaří se mi
jeho zásluhou shodit i nadbytečné kilogramy. Za nedlouho mu bude rok a věřím že
si i sám popřeje k narozeninám.
31.5.2007
Dobrý den
přeji všem kteří zůstali věrni tomuto deníčku i přesto, že sem za půl roku nebylo
připsáno ani slovíčko. Jsem skutečně časově dost zaneprázdněna a tak když mám
volnou chvíli, věnuji ji raději tomu malému opeřenému šedivému lumpovi, který
se toho za tu dobu naučil skutečně moc nového. Už nesedí v kleci a
nepozoruje mě s tím, že občas prohodí nějaké slovíčko, případně kratší
větu. Teď celý den zobák nezavře a někdy mě z něho skutečně bolí hlava.
Začala jsem ho učit šeptat, naštěstí je tak učenlivý, že mu to jde docela dobře,
ale raději se vyjadřuje hlasitějším způsobem. Koupila jsem si skutečně nadaného
papouška. Myslela jsem že by se třeba i mohl naučit psát na počítači a deníček
si dopisovat sám. Sám by psal jak mě někdy přivádí k šílenství jeho
výroky, hlavně když telefonuji. Občas musím vzít telefon, kalendář, tužku…..
prostě vše co potřebuji k vyřízení při telefonu a odejít z kanceláře,
abych se domluvila se zákazníkem. Někdy stačí strčit mu jen piškot, než ho
schroupe, podaří se mi hovor ukončit, ale když je to na delší dobu, raději
mizím. Psát se tedy nenaučil a telefonování, které mu jde výborně mu nesvěřím.
Už se ani nestydí když přijde někdo cizí, klidně se s ním baví. A teď vám
budu vyprávět co nového se naučil, i když toho spoustu asi zapomenu. Ono mu
totiž stačí něco slyšet a vůbec se mu to nemusí opakovat, tak že kdybych chtěla
psát to, co mi zrovna povídá za zády, musela bych používat nějaký těsnopis
abych stíhala. Nenaučil se samozřejmě jen nová slova, ale i zvuky. Začalo jaro,
venku začali zpívat ptáčci a milý Honzík se k nim hned přidal. Z krásného
zpěvu kosa a cvrlikání vrabců však učinil nedefinovatelný zpěv všeho ptactva
dohromady a ještě k tomu přidal na hlasitosti, snad aby ho ti čimčaráni venku
dobře slyšeli. Manžel dostal kašel a Honza kašle celý den, tak že kdo slyší neustále
kašlat manžela, posílá ho k doktorovi, protože si samozřejmě myslí že je
to on. Taky jsem tu měla truhláře, který přitloukal vzduchovou pistolí lišty k palubkám
a to přímo v kanceláři. Co myslíte, že jsem poslouchala následující celý
týden? A vůbec to nebylo příjemné, moje migréna dostala pěkně zabrat. Manžel má
na zahradě svou živnost. Tedy ne přímo na zahradě, ale má bazar s použitým
zbožím a okna z mé kanceláře jsou přímo proti. Má tam pomocníka, který se
jmenuje Miloš a ta opeřená potvora na něj celý den řve „MILOŠÍÍÍÍÍÍ“ . Opravdu
si ti dva spolu moc rozumí, pod okny kanceláře máme totiž lavici a stůl a když
si tam dávají svačinu, nebo kafe, povídají si ti dva. Tak například Miloš
zavolá: Honzíku. A Honza okamžitě odpoví: „MILOŠI“ pak třeba přidá: „CHCEŠ PUSINKU?
CHCEŠ OŘÍŠEK? CHCEŠ PODRBAT HLAVIČKU?“ A když Miloš zase zmizí z jeho doslechu,
volá ho. Taky se naučil říkat: POMÁHEJ PÁNBŮH. Samozřejmě to slyšel a tak to
začal říkat, no a každý mu odpovídal: dejž to pánbůh…
No a už říká i tohle. Někdy má jak říkám pobožný den a mele to pořád do kola.
Taky říká ČEST PRÁCI. Snaží se mluvit i mým hlasem, ale zní to hrozně, jako
když chlap se pokouší mluvit jako žena. Říká mi: „ CO MI DÁŠ? PUSINKU“ a ještě
zamlaská. Pusinky má rád, nejraději by mi je dával pořád. Volá na mě „MONČO,
MONIČKO, MONIKO……“ . Taky si hraje na telefonní ústřednu. Zazvoní si jako
telefon a řekne: NO, PROSIM? A pak už jako by telefonoval: HALO? JO, NO, CO?
TAK JO, NO, TAK ČAU ČAU…“ Je to hrozný komediant,
když zazvoní někomu telefon, hned z něj vyleze: NO, PROSIM? Na Báru (pes) volá celý den, ale ona ho už většinou
ignoruje. Občas na ní zle zavolá: BARUNO MÍSTO, nebo zase naopak mile: BÁRO,
HOPINKY, BÁRO POJĎ DOMŮ, PAPÁNÍ, BARUNKO….. Už ví co jdu udělat, když šahám
vedle klece, už ví že jsou tam piškoty a oříšky, tak jakmile tam sáhnu, sám
řekne podle toho co chce: CHCEŠ PIŠKOTEK? Nebo CHCEŠ OŘÍŠEK? Taky mu myji vodou zobák, protože je to čuně
a tak si sám řekne: UMEJEME ZOBÁČEK, ZOBÁČEK. Jinak se vody bojí, nemá ji rád,
když ho stříkám rozprašovačem, nejraději by mě sežral a tuhle byl s klecí venku
a začalo pršet. Než jsme ho stačili schovat, vyváděl jako když ho na nože
berou. Někdy mu vynadám a on se tomu směje, jako nějaká baba. Taky sedí, povídá
si, jako by se s někým bavil, a vydrží tak klábosit i půl hodiny. Rozumět
mu je jen polovina a intonuje při tom…… Ví co je zvoneček. Když mu řeknu zazvoň,
tak zazvoní. No je to sranda. Říká DOBRÉ RÁNO, ale říká to i večer. Taky říká
DOBROU. Je s ním legrace, manžel zrovna teď sedí venku a telefonuje a
Honza se samozřejmě přidal. J Sice na něj někdy nadávám, ale je to
můj miláček, nedala bych ho ani za nic. Chci sem přidat jeho povídání, ale
musím to technicky ještě doladit, tak se těšte. Už musím končit, těch slov co
umí je moc, ale slibuji, že jich spoustu uslyšíte a že se budu snažit zase brzy
něco napsat.